27.09.2015 POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE

O tomto dni mi vyprávěl vladyka Ambrosios v Jeruzalémě velmi podrobně, o tom jak sv. Helena Kříž hledala a jak a kdy začal scházet TO AGIOS FOS a jak se to každoročně zapisuje do kroniky, kterou opatruje posledních 40 let. Nikdy nebyklo třeba křižíckých výprav, protože Řekové vždycky chránili nejsvětější svatyně v Jeruzalémě. Vyprávěl mi o tom, proč oheň schází jen Jeruzalémskému patriarchovi i o tom, že Oheň neviditelně schází v chrámu Božého Hrbobu každou NEDĚLI. Že je to veliké a hluboké tajemství každého OLTÁŘE, každé NEJSVETĚJŠÍ SVATYNĚ. Že první křesťané "jak v pohádce" mohli udeřit holí a vytryskl pramen, mohli Slovoi proměnit v realitu, protože O COKOLIV ŹÁDAJÍ DVA NEBO TŘI VE JMÉNU MÉM, tam jsme já uprostřed nich. Jenže najdete dnes 3, kteří 100% věří, nepochybují a šli by klidně do arény do lví tlamy nebo do žhavého oleje, či olova? Doklument s valdykou Ambrosiem (jeho část) odvysílala pouze TV NOE v čase naší pravioslavné Paschy jako dárek pravoslavným. Viděl ho málokdo a není on-line. Vladyka Ambrosius také vyprívěl příběh obráceného muslima, v den, kdy TO AGIOS FOS, milostiplný oheň sešel nikoliv do chrámu, ale rozčísl sloup ( do kterého nyní mnozí vkládají svá psaníčka - přání) jako blesk, který sešel do rukou Jeruzalémského patriarchy, kterého nevpustili tenkrát dovnitř, kde leží tento svatý, který byl pokřetěn vlastní krví, protože nestihl doběhnout do chrámu Božího hrobu. Právě tento příběh by se měl vyprávět v dnešních dnech. Kdo z našich kněží jej zná a umí jej převyprávět malým dětem i politikům tak, aby pochopili, jaké přináší poselství dnešní Evropě práv%ě v dnešních dnech, kdy nikdo neví, zda máme být soucitní k uprchlíkům či zda máme čelit invazi neznámých lidí, kteří se hrnou do Evropy? Kdy nikdo nedokáže přesně rozlišit muslima od extrémisty, který v touze po svatosti jde ve jménu svého Boha zabíjet nevinné.

Málokdo ví, že velkou část Kříže máme v Korunovačním kříži českých králů - od Konstantinopolského patriarchy a císaře je získal Karel IV, a proto se o pravosti našeho Kříže nikdy nepochybovalo. Je to skutečně velká část a je od roku 2011 stále vystavena v kapli sv. Kříže na Pražském Hradě. Kdo z Vás nemůže v těchto dnech putovat na Pražský Hrad a poklonit se zde vystavenému Kříži , potěšte se detailními záběry z restaurátorské dílny, kde jsem měla možnost pobývat s touto svatyní několik dní. V této době víc než kdykoliv předtím musíme umět načerpat sílu i z pokladů, které nám Čechům byli v minulosti svěřeny. Potěšte se filmem

Tajemství svatovítského pokladu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10285550353-tajemstvi-svatovitskeho-pokladu/21156226112

Zejména doporučuji opakované zhlédnutí otci Janu Baudišovi, možná mu svatý Vít otevře oči k vidění a uši k slyšení. Nelze jen hodiny a hodiny sedět u internetu a psát články a vlastní blogy nad jihlavskými katakombami. Je to nebezpečné. Nejsou totiž katakomby jako katakomby. Já raději než u internetu sedím hodiny a hodiny u svatých ostatků, u hrobů těch, co žili svatý život i když je třeba za svaté ani neoslavujeme, u umírající maminky, u trpícího bezdomovce, který mi ukazuje tvář Krista a nastavuje zrcadlo mému vlastnímu JÁ.

Na rozdíl od otce Jana Baudiše, vidím veliké rozdíly mezi internetovými blogy, stránkami a portály, které v posledních letech psali o naší církvi. Pokud víme, komu patří a jaké cíle sledovali, pak nás neudivuje jejich jazyk, kulture-nekultura i metody.

I já jsem zaregistrovala nové weby, na nichž se otevřené diskutuje naše situace v církvi. Se zájmem čtu nový web katakomby.net. Opravdu se zájmem a mohu s klidem položit ruku na Evangelium, že tento web jsem opravdu nezaložila ani nejsem jeho redaktorem ani nepíši jeho zveřejněné příspěvky. Ale za jeho autory se modlím. Na rozdíl od všech předcházejích totiž uopřímně hledají odpovědi v zoufalé situaci, v níž se opět ocitáme. Dozvídám se tam spoustu věcných argumentů, které nikdy nezazněly a rozhodně mi nepřipadají jako kanál do pekla. Je snad citace dopisu Konstantinopolského patriarchátu, rozbor textu a to, co nám sděluje Konstantinipolský patriarchát "kanál do pekla?"

Ikona Boží Matky dnešního dne

Znamenie Abalackjaja 2.8.2015

O ČEM TAKÉ JE DNEŠNÍ NEDĚLE

V roce 2001 v tento den jsme pokřtili Jaromíra Jágra, našeho Ilju Muromce - ve svatém křtu však knížete Jaroslava. Mátuška Ludmila mi včera napsala:

Читаю про отца Сильвестра и вспомнила именно тот день, когда мы с отцом Сильвестром пришли утром в храм. Он подал мне сверток , благословил развернуть и сказал " Вот сейчас подготовим всё и будем крестить чешского Илью Муромца" , то есть поняла так : чешского богатыря. Я развернула сверток и увидела крестильную рубашку действительно великанского размера. Это были крестины Ярослава -Яромира Ягра. Крестины прошли тихо и скромно. Я до сих пор каждый день смотрю на фотографию, где после крестин мы сфотографировали Ярослава - Яромира с моим сыном и внуком. И до сир пор храню фотографии с отцом Сильвестром. И праздничные и будничные. Слава Богу за то, что в августе 1992 года мы с сыном нашли этот удивительный и уже могу сказать , наш храм.

Вот как промысел Божий приводит в храм всех нас, кого раньше , кого позже..

/ kdo už zapomněl číst rusky, nebo pro mladší ročníky, kteří azbuku nečtou vůbec: Čtu o otci Silvestru a vybavila jsem si právě ten den, kdy jsme přišli ráno do chrámu a on mi podal "svertok" požehnal, abych to rozbalila a řekl: Teď všechno připravíme a budeme křtít českého Ilju Muromce. Pochopila jsem: "českého bohatýra". Rozvinula jsme "svertok" /jak se to řekne česky?'/ a uviděla jsem křestní košili opravdu obrovských rozměrů. To byli křtiny Jaroslava - Jaromíra Jágra. Křtiny to byli tiché a skromné. A dodnes se každý den dívám na fotografii, kde jsme se po křtinách vyfotografovali Jaroslava s mým synem a vnukem. /

Nikdy jsem nevěděla, že i matuška Ludmila má Jaromírovu fotografii ze křtu, fotografovalo se s Jardou tenkrát víc lidí. A já jsem byla velice hrdá na naši pravoslavnou rodinu při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, že NIKDO to za peníze nenapráskal bulváru, že nikdo neprodal ty fotografie - a i když od Brna až po Cheb, všichni věděli od září 2001, že náš nejslavnější hokejista si zvolil jako svou duchovní cestu pravoslaví, nikdo to žádným Parlamentním listům ani Mladé Frontě dnes "nevykecal".

Když přišel Jarda poprvé v neděli na liturgii do chrámu, sbor zapomněl zpívat a všichni chtěli podpis. Otec Silvestr pak všechny obrazně "seřval" : Lidi, co blázníte, ať už to nikdy nevidím! Tady není hokejový stadion. Tady nejsou světla ramp! Tady nehoří svíce slávy, u které se na chvilku chceš ohřát! Tady není Oslíčku, otřes se, z kterého můžeš něco vymámit. Přišla duše do chrámu, do léčebnice přišla, nemocná duše, stejně jako ta Vaše! Přišla duše, ne hokejista .Přišla duše, která se chce setkat s Bohem. Rozumíte? Přišla do chrámu, ne do cukrárny! Lidé, mějte ten soucit a dopřejte té duši aspoň jedno místo na zemi, kde se může setkat s Bohem a najít klid!

Mám samozřejmě záznam obřadu na fotografiích, celý 35 mm film z Jaromírovy Tajiny křtu. Když se to za rok provalilo /sám na sebe novinářům prozradil, že je pravoslavný/, nabízel mi bulvár za fotografie několikasettisícové částky. Tehdy jsme neměli peníze v chrámu, opravovali jsme ho celý - a Jarda by možná i souhlasil, ale otec Silvestr řekl, že i kdyby řekl tisíckrát ano, i kdyby nabídli deset milionů, nemůžeme zničit duši novorozence! A proto první a jen jediná fotografie z Jardova křtu vyšla s jeho souhlasem až v roce 2003, v knize Skrytá cesta k vítězství, kterou jsme napsali spolu s jeho osobním trenérem Marianem Jelinkem. Také dnes Vám odhalím něco ze "skryté cesty", co jsem dosud nikde nenapsala.

NEDĚLE PROROKA BOŹÍHO ELIJÁŠE 2.8.2015

Na mé první setkání s prorokem Elijášem však chovám v srdci mnohem hlubší vzpomínku, a o ni se s Vámi chci podělit právě dnes.

To, že chci být pravoslavná, jsem pochopila jen necelé dva roky před tím, než Jaroslav. A přišla jsem k tomu, lépe řečeno byla jsem přivedena, svou neustálou žízní a hladem po Bohu, kterého jsem od 5 let neustále hledala, protože jsem chápala, že "nenajde duše klid, dokud nespočine v Bohu".

Řecký kolega - divadelní režisér , bratr Solomon, mne přivedl k otci Josefovi Fejsákovi do Brna. Vyprávěla jsem mu můj životní příběh a o on pochopil, že jsem p řipravena. Nemusí mne ničemu dál učit. Jen když jsem tak dlouho žíznila a chodila po poušti, vlastně 40 let, tak ať ještě počkám 40 dní a jedu na pouť do Svaté země, po Velikonocích tam jede také s poutníky - a pokřtí mne v Jordánu. Jenže já jsem k pravoslaví přišla srdcem a nevěděla jsem o něm vlastně vůbec nic!!! Má jediná zkušenost byla z jedné jediné pravoslavné liturgie v den svátku sv. Dimitrije v Soluni, a tu jsem celou proplakala! Nerozuměla jsmem řeckjy ani slovo, ale okamžitě jsme věděla, že jsme doma. Že sem patřím. Ale protože jsem to celé proplakala, tak jsem vlastně ani neviděla, jak se pravoslavný správně pokřižuje.

A otec Josef Fejsák mi řekl, ať si přečtu knížku a za 40 dní křtíme v Jordánu. To, co jsem prožívala následujících 40 dní jako pokušení na hoře u Jericha, popíši později podrobně. O této odbočce píši jen proto, aby bylo jasné, jaké jsem byla hledající " tele" , když jsem poprvé přijela do Svaté země. Vůbec jsem na to nebyla připravena.

Ale Solomon mne přesvědčil, že nemám jet s poutníky a o. Josefem po Velikonocích, ale o pár dní dřív, protože musím zažít pravoslavnou Paschu v Jeruzalémě. MUSÍM vidět, jak schází SVĚTLO - OHEŇ, AGIOS FOS - Blagodatnyj Ogoň. Musím pochopit, proč Řekové tomu říkají Světlo a Rusové Oheň. A pak prý pochopím všechno. A tak jsme se skutečně vydali do Svaté Země před Paschou.

Solomon chtěl přemluvit vladyku Ambrosia v Jeruzalémě,kterého osobně znal a který nás přijal, aby mne pokřtil ještě před Paschou. Ale vladyka tehdy řekl, že musím vidět Svaté Světlo esoterním zrakem té, která zná B´aala. Mám být až potom pokřtěna církevněslovanským obřadem, abych tomu SLOVU rozuměla, protože jsem Češka - Slovanka, a ne Řekyně, a abych jednou až bude pekelný plamen olizovat kněze i věřící autokefální církve v českých zemích a na Slovensku, mohla vydat svědectví čistého srdce jako BLE URANOS - Modré z nebe, pro všechny , kteří milují Ježíše Krista. Protože já budu dcera - ovečka ne Jeruzalémského, ne Konstantinopolského patriarchátu, ale Česko-slovenské autokefální církve. A nikdy nesmím zapomenout na to, co znamená AUTO KEFALÓS. Znělo to jako pohádka - a po pravdě - vůbec jsem nevěděla , co to je "autokefální" a proč mám patřit obrazně jako ovečka jen do nějaké "slovenské salaše" , k něčemu tak podivnému jako je nějaká "česko-slovenská církev", proč ne rovnou k PATRIARCHÁTU? Chtěla jsem patřit tam, kde budu nejblíž Bohu, kde budu mít JISTOTU, že jsem opravdu blízko skutečného Boha... Vladyka se usmál, četl mé myšlenky. A řekl: Budeš. Už zítra. A pak cosi vysvětlil Solomonovi, čemu jsem už s mými chabými znalostmi řečtiny nerozuměla. Druhý den Solomon řekl, že zajedeme do pouště a podíváme se na jeden klášter. Jel s námi tehdy ještě jeden Řek, který se věnoval magii a Solomon ho přivedl k pravoslaví - a také se rozhodl pro křest - a také byl s námi u vladyky, a také ho potom otec Josef v Jordánu pokřtil.

Já jsem netušila, kam jdeme. Jméno svatý Jiří Chozevita mi nic neříkalo. Ale Vy to samozřejmě už tušíte. Nic jsem o svatém Jiřím Chozevitu nečetla v Starém zákoně ani v Evangeliu... Bylo horko a všichni měli žízeň, takže když se před námi objevila oáza kláštera s rozkvetlými květinami bylo to jako Zjevení Boží. Solomon s ostatními šli hledat studnu, ale já jsem intuitivně vstoupila kamsi vpravo - vypadalo to trochu jako jeskyně, malá pravoslavná kaple s ikonostasem. Nikdo tam nebyl. Na analoji u vstupu ležela obrovská zlatá kniha - pochopila jsme, že je to asi Evangelium. Položila jsem na ni intuitivně hlavu a pocítila zvláštní teplo. Pak už se to všechno stalo ráz na ráz.

Neviditelná síla Větru mnou smýkla na zem, ležela jsem na kamené podlaze tváří k zemi, kterou omývaly mé slzy. Roztáhla jsem ruce tak, že mé tělo mělo podobu kříže. Před očima mi vytanul obraz novicek, které jsem v bílých košilích viděla v jakémsi filmu takto ležet před oltářem.

V tu chvíli jsem cítila, že do kaple vešel ještě někdo, kdo otevřel Evangelium a čte... četl řecky a já SLOVU zprvu nerozuměla, ale cítila jsem, jak mne TO SLOVO/ O LOGOS a TA ARITA RIMATA omývá, čistí a jak mne obléká do Bílé košile čistoty.

Začala jsem plakat, těch slz bylo hodně: Jsem tady. Tvá. Celou duší. Tvá. Zachraň mne a smiluj se nade mnou, Pane Ježíši Kriste!

Celé potoky slz.

A pak se náhle před mýma očima rozsvítilo plátno - jako když přijde te do kina a začíná film...

Nejprve se otevřela obloha a objevil OBROVSKÝ PLAMEN. Vyšlehl z nebe jako hořící blesk. Pak to chvíli vypadalo jako hořící keř.

Plakala jsem. Sežehne mne ten OHEŇ? Plakala jsem. Moře slz.

Zdálo se mi, že to moře mám pod nohama, fouká silný vítr... Začínám tonout.

Pro tuto chvíli ještě nenapíši, jak to bylo dál - protože jsem sama v té chvíli ještě nerozuměla tomu, co právě zažívám.

Jen prozradím, že jeden z obrazů vypadal takto a zaznělo v tónech varhan TA-LI-TOT

Když hlas dočetl a umlkl, jako by se mne kdosi neviditelně dotkl , rázem jsem se probudila - film skončil, vstala jsem tiše - a uviděla, že Evagelium právě zavírá Řek, bratr "mág". Chtěla jsem se ho zeptat, co přesně četl, ale to už vešli do jeskyně i ostatní: "Ach tady jste se stratili! V jeskyni se nám ukryli!" smál se Solomon. "Chtěli si tajně poklábosit se sv. Prorokem Elijášem!" zažertoval a vysvětloval, že jsme právě v jeskyni, kam se skryl...

Dlouho jsem následně přemýšlela , kterou pasáž z Evangelia tehdy bratr četl. Protože jsem ho od našeho společného křtu v Jordánu, již nikdy neviděla /žije někde v Německu/, nemohla jsem se ho na to zeptat. A pak jsem jednou šla na svatou liturgii v den svátku svatého proroka Božího Elijáše a uslyšela jsem:

Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!

Petr mu odpověděl: Pane jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách! A on řekl: Pojď! Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne! Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: Ty malověrný, proč jsi pochyboval?

Každou neděli znovu znovu se ke každý z nás může chopit TÉ PODANÉ RUKY.

A chcete-li se potěšit filmem, pak se podívejte na příběh sestry Véry Sýkorové DCERA LEGIONÁŘE

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/208562215500010-dcera-legionare/video/?page=5

Bývala sbormisrní našeho chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanšech a do konce života nezapomněla evangelizovat ty nejmenší, vštěpovat jim lásku ke Kristu, aby - i když jim to třeba rodiče nikdy neřeknou - oni sami podobně jako já - nalezli třeba i ve 40 letech PODANOU RUKU a NÁRUĆ TOHO, KDO NÁS MILUJE A ŔÍKÁ MILUJTE I SVÉ NEPŘÁTELE. Věčná paměť sestře Věře.

(tento text zveřejňuji zde s odstupem, byl k danému datu rozeslán pro potěchu srdce vladykovi Michalovi, řadě věřících a také duchovním naší církve s kontrolní otázkou, jak by odpovéděli zvědavému Čechovi, který poprvé uvidí ikonu Eliáše a Elíšy. Co mi odepsali , Vám budu vyprávět někdy příště - ale ty odpovědi byly velmi zajímavé. Musím přiznat, že mne tehdy velmi mrzelo, že vladyka Michal nenapsal na e-mail ani slovo. Kdybych takový e-mail napsala emeritnímu vladykovi Kryštofovi v čase, kdy byl metropolitou, odpovéděl by mi určitě... )

SOBOTA SV.SERAFIMA ZE SAROVA – 1.8.2015

Ráno ve 2.30 se mne lehce dotkne ruka schiarchimandrity Silvestra. Málokdo ví, že když byl duchovním správcem chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice a později i chrámu sv. Prokopa Sázavského v Příbrami, vždy vstával v tuto hodinu na modlitby. Abychom překonali pokušení Tasemníků, kteří nás chytají do sítí sladkého pohodlí a lenošení, posílali jsme si ranní esemesku: „Vstáváme na modlitbu.“ Je málo mnichů, kteří když žijí v dnešním světě mimo zdi kláštera, dokáží držet půst a modlitební pravidla, kterým jich učili. Nejsem sama, kdo cítí živou přítomnost a pomoc schiarchimandrity Silvestra – stačí chvíli pozorovat jeho hrob se stále čerstvými květinami. Každou chvíli tam směřují kroky někoho, kdo mu přišel říct, co ho trápí. Kdo věří v Kristovo Vzkříšení a nepochybuje, tak ví, že svatí ,vyznavači, mučedníci, učitelé Církve, apoštolové , schimonaši, všichni zesnulí s vírou v Kritovo Vzkříšení jsou tu stále s námi, aby nás povzbuzovali, potěšili a pomáhali VIDĚT CESTU, v záři světel, záplavě neonů a blikajících lákavých světýlek rozeznat JAS SVĚTLA KRISTOVA VZKŔÍŠENÍ.

Vstávat ve 2:30 jsem se naučila v roce 2004, kdy jsem si přivezla ze samarské gubernie z obce Archandělské prameny / Archangelskije kluči KLÍČE, které dal sv. Serafim Sarovský zdejším laikům, aby byli ve svorném bratrském a sesterském společenství schopni překonat časy, kdy kněží i biskupové budou upadat do strašlivých pokušení , kdy nebude mnichů a kláštery budou jen budovami, o jejichž vlastnictví se budou přetahovat jedni s druhými. Bez jakékoliv bázně Boží je raději i zapálí, jen aby ten majetek nepřipadl druhému. KLÍČE pro dobu, kdy kněží nebudou sloužit Bohu, ale modlám mamonu, a domy Boží měnit na kostely s.r.o. , kdy arcipastýři nebudou chtít vést stádo ,hledat a zachraňovat každou zbloudilou ovečku, ale budou se mezi sebou přít o obsahu písmenek kánonů a zapomínat přitom na těch pět nejdůležitějších písmenek, bez nichž nic dalšího nemá smysl. L Á S K A.

Jenže, kde tu lásku vzít, když jsme si nechali otrávit mysl i srdce potoky špíny, aniž bychom si uvědomili, že ten kýbl, který horlivě vyléval jeden na druhého, nám do ruky strčil takový nenápadný UJO Tasemník, na hlavu nám hodil chomout a už si nás vede na cestu blikajících světýlek a neonů a do své stáje. Srdce se pak scvrkne - a jak ho chceš naplnit láskou? A když nedýchá, nehoří – „ hnije a smrdí“, jak hezky napsal na svém facebooku hokejové rodině bratr Jaroslav – Jaromír Jágr. A aby se ten smrad mohl vyvětrat, bývá někdy v chrámech nevysvětlitelný průvan. Takový zvláštní vítr.

Kdosi nám vyčítal, proč jsme na konci minulého roku pořídili do chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech tak velké a drahé Panikadilo , není to zbytečné, nebylo by lépe ty peníze investovat do něčeho jiného? Ale Bohu známý dárce chtěl, abychom pořídili právě tak velké a těžké chrámové osvětlení. Protože když si začne ten zvláštní vítr hrát s Panikadilem a ono se začne pohupovat, zrak se obrátí ke kopuli, kde tě oslepí Kristova tvář a duše hříšníka se hrůzou zachvěje. Co kdyby na mne ten půltunový lustr spadl a rozmáčkl mne jako mouchu? Je horko, v chrámu k zalknutí – dusno, vzduch se nepohne a dal by se krájet. A Panikadilo se pomalu otáčí jako kyvadlo hodin... kolik mám ještě času, než mne sem přinesou a položí na katafalk?

V roce 2001 jsme měli 1. srpna krásnou liturgii! Když jsme následujícícho dne na sv. Elijáše křtili Jaromíra , netušili jsme, že v následujících dnech nás čeká pohroma: chrám bude vykraden. Na to ráno si pamatuji dobře. Otec Silvestr mne prosil, abych hned přijela s fotoaparátem a vše pečlivě zaznamenala. Smutně civěly černé díry v ikonostase i bočních oltářích. Zmizela naše zázračná ikona Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Zmizelo vše – až na ikonu s ostatky sv. Serafima ze Sarova. ..v jeho pomoc jsme pak doufali!

A skutečně! Po 40 dnech modliteb se nám vrátilo všechno zpět – jeden ze zlodějů měl totiž tak dramatické sny, že nevydržel a zavolal o.Silvestrovi s nabídkou: chtěl mu odprodat naši zázračnou ikonu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Kriminalisté potom našli všechny ikony a kompletní ukradené bohoslužebné vybavení našeho chrámu, celý kamion těsně před odjezdem do zahraničí. Svatý Serafim pomáhá stále – i u nás!

Spolu s ranní modlitbou vám dnes, drazí vladykové, důstojní otcové, milí bratři a sestry, posílám krátký film o Divotvůrci Serafimovi, který měl premiéru 8.6.2008. Možná jste ho už viděli, ale právě dnes stojí za to si ho pustit ještě jednou a připomenout si aktuání odkaz i pro naši církev.

Sama bych nebyla schopná správně rozhodnout, které informace, a které myšlenky mají zaznít na tak extrémně krátké ploše 12 minut, tak jsem se stala pokorně „lopatou“, nástrojem v rukou Božích a mé ruce si pak vedl sám sv. Serafim. Kdykoliv je mi úzko a musím překonat nějakou nepřízeň, překážku, pochyby, nemoc – vždy si znovu pustím tento film, abych si připomněla cestu a život sv. Serafima – a hlavně to nejdůležitější poselství, které zazní na konci filmu a které bychom si měli opakovat každý den a každou hodinu. VIDEO JE ZDE

S láskou v Kristu
Maria

LAZAROVA SOBOTA - Vzkříšený Lazar 4.4.2015

Důstojní otcové, drazí bratři a sestry, snad Vás v dnešní den potěší krátký 12 minutový film Vzkříšený Lazar, který jsme natočili na Kypru s vladykou Kryštofem a známým psychiatrem a teologem MUDR. ThDr. Maxem Kašparů, DrSc a lékařem a kazatelem Doc. MUDr. Zdeňkem Susou v roce 2009.

Pokud jste ho snad tehdy i viděli, podívejte se na něj ještě jednou POZORNĚ dnes v roce 2015 a zastavujte si políčka. Uvidíte mnohé. A hlavně to, jak nás svatý Lazar "pozdravil". VIDEO JE ZDE

Ostatky v chrámu sv. Lazara v Larnace na Kypru tradičně vyjmou z hrobu jen ve svátek sv. Lazara, tedy dnes nebo: když přijde metropolita, arcibiskup jiné autokefální církve. Kněz nevěděl, že tam ten den přijdeme. "Nemohli nic naaranžovat", jak si mysleli někteří TV diváci - i pravoslavní dokonce! Oni tehdy netušili, že přijedeme! Nebylo jasné, zda a kdy se bude moci vladyka Kryštof uvolnit z mezinárodní konference v hlavním kyperském městě na cestu do vzdálenějšího města Larnaky.... V podvečer toho dne se skutečně podařilo vyšetřit čas, sedlo se do auta a jelo... ... stihli jsme ještě večerní... Když všichni odešli a v chrámu nikdo nebyl, nabídli nám, že mohou vyjmout svaté ostatky. Nic nebylo aranžováno, vše je autenticky, jak se to odehrálo...... A svaté ostatky začaly ronit svaté myro... a nádherně vonět.

Nádherně voní i ikony v chrámech, i v našich chrámech, kde OPRAVDU je modlitba, kde se modlí Boží lid i kněz z celého srdce, z celé duše. V takovém chrámu také HOŘÍ v oltáři jasným plamenem TO AGIOS FOS , Svaté Světlo, Svatý Oheň.

Jsem jen laik, nejsem magistr ani doktor teologie, používám jen prostá slova, abych Vám přiblížila svou zkušenost. V roce 2000 jsem prožila Bílou sobotu v Chrámu Božího Hrobu a jako tehdy ještě nepokřtěná, která ale položila Kristu k nohám celý svůj hříšný život, upřímně z celé síly duše i srdce, jsem pocítila a viděla JAK SCHÁZÍ TO AGIOS FOS. Je to veliké tajemství. Vznikl z toho film, kterým Vás potěším někdy příště, který ČT nikdy neodvysílala. Ale část autentických záběrů z roku 2000, které jsme tam tehdy natočili, uvidíte v závěru filmu Vzkříšený Lazar. V České televizi jsme v roce 2009 dostali jen 12 minut - a to si vyžaduje obrovskou zkratku, boj o každou sekundu. Proto je třeba ty filmy shlédnout víckrát - a pokaždé tam najdete nové a nové poselství a posilu pro víru, naději a lásku.

Je před námi poslední Pašiový týden - odpusťme VŠEM A VŠECHNO - není jiná šance! Prosme o uzdravení našich nemocných duší, zatemněného zraku! MILUJME. Nepolitizujme. MILUJME. Neslužme mamonu. MILUJME. Nezáviďme. MILUJME. Neodsuzujme. Milujme. Nemluvme o lásce, ale zkusme ji dělat! Opravdu. Každý den. Vždyť je to tak prosté: stačí dodržovat každý den CO JE CÍSAŘOVO CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ BOHU a MILOVAT BLIŽNÍHO SVÉHO JAKO SEBE SAMA.

S láskou v Kristu, Vaše sestra Maria

Editoriál z Hlasu Pravoslaví září 2007

Milí čtenáři!

Píši tyto řádky s určitým rozechvěním. Metropolitní rada rozhodla, že se mám ujmout Hlasu Pravoslaví. Já? Laik. Žena. Bez teologického vzdělání. Co tedy mohu vlastně nabídnout? Vroucnou modlitbu: aby Hlas pravoslaví začal stavět láskyplným slovem Mosty Lásky k našim kamenným srdcím.

My Češi nemáme pravoslaví v krvi a genech jako Řekové, Rusové, Srbové, či Rumuni. Někdy trvá naší racionální logice velmi dlouho, něž konečně pochopí svou omezenost. Proto je dnes u nás stále málo těch, kteří mají dar sprostředkovat lidem poznání a hloubku pravoslavné duchovnosti. Je smutné, když ti, co tento dar mají, si sami mezi sebou stavějí nesmyslné zábrany a přehrady neporozumění, místo aby naplnili srdce láskou a řekli Christos posredi nas.

Opravdová Láska nikdy nic nezahaluje. Láska odhaluje, ale to odhalení, které láska činí, je také její pravou formou, pravou láskou.

Naše Láska je Hlas Pravdy, který volá, že je krásné žít, milovat, kráčet životem - a to i v rozbouřeném toku událostí. Láska dává pocit krásna. Léčí. Očisťuje. Zjasňuje. Dává sílu na to, co máme před sebou. Láska utěší neutěšitelné. Láska zklidňuje všechno to, co se chvěje rozrušením a nejistotou. Prosvětlí vše, co je zaplavené tmou. Za každým našim láskyplným úsměvem, za každým upřímným teplým pohledem, za každým čistým slovem lásky - naší lásky, tuší ten, kdo mu naslouchá, obrys skutečného obrazu a podoby Boží, protože Bůh je Láska. Projevuje nám lásku víc, šíř, nekonečně prostě, čistě. My projevujeme lásku měřitelnou metrem. On lásku neměřitelnou, bez míry. My máme rádi z nějakých důvodů. On miluje bezdůvodně. Jeho slovo je čisté, průzračně čisté, křišťálově čisté. Nikdy neprostituuje svá ústa. Tak i naše ústa, která mluví o Lásce, jsou povinna zbavit se jakéhokoliv druhu lži.

Láska nelže. Láska nemůže nenávidět. Láska nemluví špatně. Láska neuhodí. Nezraňuje. Nepíchá do srdce rezavou jehlicí. Nevytahuje se. Neodlišuje se. Nepotřebuje být slavná. Nepotřebuje se ukazovat v televizi. Neuráží. Láska nikdy nikoho neponižuje. Láska nedělá rozdíly. Nemá hranic. Láska nesoudí a neposuzuje. Nedemonizuje. Láska si nic nenamýšlí, nevzrušuje se, nevychloubá se ničím, co udělala, netváří se moudřejší než je, nic ji nemůže vyvést z míry. Láska nekoketuje s magií. Láska nemá jméno jako Igor, Alexandr, Tatiana nebo Marie.

Když má člověk lásku, nemůže nic ztratit. Když nemá lásku, ztratil vše dvojnásobně, ať má cokoliv. Láska nemá co, nemá jak, nemá proč, nezná musí, láska se neuzavírá do prostoru ani do času. Je a zůstává.

Tato slova mi řekl v době mého duchovního hledání jeden řecký věřící, když jsem ho poprosila, aby mi vysvětlil, co to vlastně znamená, když se řekne "pravoslavný křesťan". Ta slova si opakuji stále.

Vaše sestra Maria